CEFTA a proces rozšiřování Evropské unie – případ asymetrického vyjednávání

Karsten Skjalm


Abstrakt: Vyjednávání členských států CEFTA o vstupu do Evropské unie autor analyzuje z hlediska teorie smluvních (zejména asymetrických) jednáni. V první (nejrozsáhlejší) části stati jsou nastíněny jednak hlavní rysy značné strukturální převahy negociační pozice Evropské unie (ekonomická sila, jakož i přitažlivost velkého trhu, propracovaná a pevná smluvně-institucionální zakotvenost svazku členil Evropské unie), jednak důmyslně uplatňované taktické nástroje, které tuto přednost využívají a dále posilují. K těmto nástrojům patři zásada „acquis a nic než acquis“ (což je druh taktiky svazování rukou), nepřípustnost požadavků institucionálních ani rozpočtových změn a jednání ve „vlnách“. Evropská unie uplatňuje při hodnotících i vlastních vstupních jednáních tuto silovou taktiku, která byla v této vlně strategicky posílena ještě „předvstupním partnerstvím“. Tím byl kandidátským zemím ostentativně umožněn výběr, zda (a hlavně jak rychle) přijímat „acquis“, ale kdo chtěl být zařazen do rychlého proudu (do první vlny) neměl de facto jinou možnost než souhlasit.
Ve druhé části stati jsou ze světové literatury o mezinárodním vyjednávání vybrány taktiky, s jejichž pomocí by kandidátské země (zejména členské státy CEFTA) teoreticky mohly částečně čelit metodě hrozeb – beranidla, uplatňované Evropskou unii, a tak posílil svou relativně slabší negociační pozici. Jde o taktiku spolupráce mezi jednajícími zeměmi (poněkud příbuznou dříve známým jednáním vlád ve shodě), vyčkávání nebo balastu.
Závěr obsahuje tvrzení, že obvyklý soubor taktik je žadatelům o členství v Evropské unii dostupný jen ve velmi omezené míře, pokud nespolupracují. Společný postup zemí CEFTA je však velmi nepravděpodobný, a to díky velmi malé tradici spolupráce (viz činnost visegrádské skupiny), jakož i díky přílišné různorodosti zemí zařazených do první vlny a jejich nedostatečné vzájemné důvěře.


Full Text: PDF